David Fesl

Neznámé formy. David Fesl a Esther Kläs

Marc Navarro

John L. Austin ve svém eseji o mluvních aktech ustanovil dvě kategorie: jde jednak o asertivní neboli konstativní mluvní akty – tedy ty, které slouží k popisu skutečnosti nebo vyjadřují názor na nějaký fakt, aniž by ho vyvracely – a jednak o performativní neboli realizační mluvní akty, jejichž výpovědi jsou základem akce, jako je tomu v případě vyjádření přání nebo vůle. Budeme-li se držet Austinovy klasifikace, dojdeme k závěru, že název výstavy Esther Kläs a Davida Fesla Budu se dívat s vámi představuje formulaci činu: vyzvání ke sledování události, která se má právě odehrát.

K objasnění povahy této události je nejprve třeba zabývat se formátem výstavy ve vztahu k těm mluvním aktům, které John L. Austin klasifikoval jako „performativní“. Budu se dívat s vámi je výstavou dvou umělců, a právě díky tomu se jí daří udržovat vnitřní dialog mezi díly Kläs a Fesla.

Z kurátorského hlediska představují výstavy dvou osobností a skupinové výstavy příležitost ke zkoumání modelů soužití. Tato výstava tak může sloužit jako jakási speciální oblast, v níž určitá pravidla neplatí – a kde je dokonce možné pokusit se definovat nový řád mezi umělci, chronologiemi a genealogiemi. Nelze však brát jako samozřejmost, že tyto modely soužití stojí na příkladném občanském jednání. Formát výstavy slouží také k navození opačného pocitu: hlubokého stavu odcizení, kdy se umělci a jejich díla vyhýbají vzájemnému kontaktu a v konečném důsledku vzdorují vnímání jich samých coby jednotného celku.

Budu se dívat s vámi přesvědčivým způsobem představuje tvůrčí postupy obou umělců. Ti se nezříkají zvláštností, které jsou v jejich díle obsaženy, aby svůj dialog zpřehlednili a učinili ho přirozenějším. Jejich díla tak díky zachování odpovídajících pozic snadno přecházejí mezi vůlí souviset spolu a jednoznačným sporem. Podle mého názoru jde o jeden z velmi úspěšných aspektů výstavy a také důvod, proč je tento dialog – čekání na událost – obzvláště podnětný. Svým odhodláním zabývat se dvěma uměleckými východisky, aniž by vnucovala setkání, výstava zpochybňuje tendenci vytváření jednotných interpretací a rozporuje předpoklad, že nesouhlas poukazuje na neúspěch rozhovoru.

Výstava zde využívá dialogické struktury, aniž by ale měla v úmyslu zabývat se konkrétní oblastí nebo informovat o názoru na dané téma. Dialog představuje za prvé dramaturgii prostoru – strategii, jak uvážit vzdálenosti a přiřadit jim účel – a za druhé výchozí bod zkoumání protichůdné povahy uměleckých preferencí, touhy a, jednoduše řečeno, spříznění volbou.

K úspěchu tohoto snažení jistě přispělo i samotné dílo Kläs a Fesla. Bez ohledu na rozdíly v jejich přístupech se oba umělci zabývají fyzičnem sochařského objektu a příběhy, které materiály obsahují a odmítají. Díla obou jsou stejně nejednoznačná a neuchopitelná: zdá se, že poznáváme, co pozorujeme, ale jen zřídkakdy se nám dostane potvrzení našeho dojmu. K otázkám, jež nám autoři prostřednictvím svého dialogu kladou, lze řadit následující: Do jaké míry jsme ochotni vzdát se svých vzorců vnímání a vidění? Do jaké míry jsme ochotni nabídnout své vnímání, aniž bychom na oplátku dostali jasný obraz?

Další oblastí, v níž jsou si oba umělci blízko, je jejich snaha o úspornost gest. Tím, že Kläs a Fesl přiznávají vnitřní fungování svých postupů a to, co je pro ně podstatné, nabývají jejich díla vnímatelné přítomnosti. Oba uznávají, že výsledky jejich činnosti si do jisté míry musí vydobýt své vlastní místo, čas a způsob bytí ve světě. Barbara Hepworth kdysi prohlásila, že vidění není zrak, ale vnímání myslí, „průnik pod povrch hmotné existence, které dává uměleckému dílu vlastní život a smysl“. Onen povrch, jehož průnik Hepworthová zmiňuje, chápu jako rozdvojení vidění: dvě překrývající se vrstvy, které oněmi průniky možná ukazují ani ne tak konečný účel, jako spíše životodárnou koexistenci protikladných idejí: postaveného a nalezeného, jedinečného a opakovaného, organického a mechanizovaného. Tyto protichůdné myšlenky zde působí a ovlivňují naše vidění, způsob, jakým „vnímá naše mysl“.

Vystavovaná díla vznikla v průběhu posledních deseti let, počínaje dílem Esther Kläs s názvem Come closer (Pojď blíž) z roku 2014 a konče pracemi Davida Fesla, které vznikly téměř výhradně v roce 2024 a které představují nejpřímější formu reakce na příležitost poskytnutou touto výstavou. Oblouk v čase, jenž tato díla vytvářejí, klade otázky a osvětluje pracovní postupy obou umělců.

Co se týče Esther Kläs, její práce vybízejí k toulání se po prostoru a k jeho zmapování. Vystavuje zde pouze sochy, ale stojí za zmínku, že se neomezuje jen na jednu disciplínu. Jde spíše o přiznané zkoumání, které si všímá účinnosti prostředků použitých při každé jednotlivé příležitosti a především k modelům pozornosti, které to či ono umělecké médium nabízí. Kläs ve svých dílech uplatňuje schopnost vyvolat zmatek, dát jedné soše obrazové kvality a jinou zase přimět vymezit svůj objem, jako by šlo o součet tahů v kresbě. Nedodržování hranic mezi disciplínami se pojí s odhodláním zbavit platnosti zavedené pojetí prostoru. Její díla se zabývají vymezením uzavřených a vyloučených zón, idejemi vnitřku a vnějšku, pevnosti a nestability – pojmy úzce souvisejícími s pomíjivostí objektů a těla v širším slova smyslu. Patří sem jak taneční pohyby, tak gesta, která nejsou součástí choreografie, jako je procházka nebo obyčejné usednutí.

Pokusíme-li se praxi Davida Fesla nahlédnout v témže světle, najdeme podobný odpor ke kategoriím. Jeho objekty z nalezených fragmentů by se daly zařadit do plodné tradice básně-objektu, které se Fesl metodicky věnuje již řadu let. Umělecké využití principu sběru předmětů tak, jak jej autor využívá, lze vysledovat až k samým počátkům avantgardy. Například Trvalá ozdoba (1913), improvizovaný snubní prsten Elsy von Freytag-Loringhoven, je považována za jeden z prvních, ne-li vůbec první ready-made objekt. Na tomto místě je třeba zmínit také André Bretona jako iniciátora konceptu „básně-objektu“ – termínu, se kterým sám přišel. Tento surrealistický spisovatel své básně skládal z organických materiálů, výstřižků a drobných nalezených předmětů a tvrdil, že ona hmatatelná slova a věty jsou inspirovány sny. Dnes je obtížné se na takové objekty, jako vytváří Fesl, dívat z tohoto úhlu pohledu. Globalizované trhy a kapitalistické ekonomiky zcela změnily naši představu o objektech a jejich schopnosti sugesce. Fragmenty, z nichž Fesl svá díla trpělivě skládá, mají proto blíže k náhlému probuzení nežli ke snění. Přestože je v nich přítomna textová rovina, jejich relevance nespočívá v tom, že jim dáváme nový význam, jako spíše v tom, že si všímáme jejich nefunkční povahy a v reakci na to navrhujeme způsoby, jak je znovu a jinak poskládat a opravit. Jakkoli jsou vzácné a křehké, nechrání je žádné sklo ani vitrína, a právě díky tomu se jim při jejich vystavení daří překonat analogii s kabinetem kuriozit (Wunderkammer). A to nejen proto, že se vystavením bez jakékoli další ochrany začleňují do sféry všednosti, ale také proto, že si při tom uvědomujeme, že každý jednotlivý kousek, jenž Feslovy objekty utváří, by mohl existovat v mnoha jiných uspořádáních.

Esther Kläs v nedávném rozhovoru zmínila, že své sochy chápe jako obecné formy: každá z nich slouží jako model pro další, nové sochy. Každá iterace je začleněna do příslušné rodiny forem, která následně definuje větší skupiny děl. Forma je pro ni syntézou mentální projekce, jež se řídí předem danými vzorci formy a funkce. Jedním z potenciálních příkladů této metody je Horizon (rot) (Horizont (červený)), video z roku 2017. Umělkyně dokumentuje sebe samu, jak popisuje horizontální objem pouze pohybem paží a posunem těla, téměř jako by prostor kolem sebe formovala.

Ve Feslově díle se dá vysledovat podobný zájem prezentovat své objekty jako výstupy probíhajícího výzkumu. V jeho případě však metodiky použité při tvorbě objektu kladou jistá specifická omezení, a to zčásti proto, že jsou založeny na kombinačním systému, a také proto, že forma je před svým provedením sotva načrtnuta. Objekty odhalují svou fyzickou podstatu až při sestavování a kombinování různých svých částí.

Jak již bylo zmíněno výše, tato metoda podle mého názoru předpokládá jiný časový rámec vzniku uměleckého objektu. Nemám zde ovšem na mysli čas nutný k jeho vytvoření, ale to, jak se na tvorbě formy v díle obou umělců podílí chápání „očekávání“ a „odkladu“.

Vrátím-li se však k názvu výstavy, strategie, které oba umělci využívají k vytváření formy – syntéza u Kläs a rekombinace u Fesla –, představují základní rysy jejich praxe. Myslím si, že obě strategie nabízejí vlastní dramaturgii prostoru a v důsledku toho mají odlišný přístup k tělu a performativitě. Jako důkaz použiji standardní referenční parametr aplikovaný při studiu sochařství a sochařských objektů: měřítko.

Měřítko je u této výstavy skutečně významným faktorem, a to nejen proto, že se rozměry děl zásadně liší, ale také proto, že tím právě vyžadují přímý zážitek. Scénickou kvalitu takovýchto posunů lze jen těžko reprodukovat. Proč dochází ke kombinaci tak různorodých měřítek, se můžeme jen dohadovat. Vzhledem k tomu, že již dopředu vím, že jejich úkolem není vytvářet hierarchii, přikláním se spíše k opačnému záměru: vytvořit efekt podobný labyrintu. Takováto dezorientace nevyhnutelně vyúsťuje v nemožnost získat celkový pohled na výstavu – nelze najít takový její obraz, který by byl schopen ji popsat.

Zatímco sochy Esther Kläs – které jsou rozměrnější – přitahují naše těla, objekty Davida Fesla naopak přitahují a soustřeďují náš pohled. Sochy Kläs je nutné obejít ze všech stran, abychom pochopili vztah mezi jejich jednotlivými prvky a způsob, jakým byly zkonstruovány; Feslovy objekty naši přítomnost naopak rozpouštějí. Dílo Kläs je vybaveno jistou formou citlivosti, rozpoznává a integruje také ostatní prvky, které tvoří dané výstavní prostředí – ať už jsou brány jako umělecké, nebo ne. Pokusíme-li se však divákům přiřadit roli improvizovaných performerů, je až zarážející, jak Fesl naše těla vede k pozorování svých děl: stojíme osamocení jen několik centimetrů od zdi. Je to intimní zážitek, soustředěná pozornost, jež další podněty kolem nás eliminuje.

V úvodu tohoto textu jsem zmínil, že skupinové výstavy mohou být způsobem, jak vyvolat pocit zvláštnosti či cizosti. Dílo Esther Kläs i Davida Fesla je sice zaměřeno právě na obnovu vnímatelných přítomností – přítomnosti sochy na cestě z ateliéru do výstavního prostoru, přítomnosti sbírky vyřazených fragmentů a předmětů, nebo dokonce naší vlastní přítomnosti –, útěchu lze však přesto úspěšně nalézt ve skutečnosti, že v některých případech může být této obnovy dosaženo pouze za cenu určitého odcizení.

Název výstavy podle mého názoru neodráží jakousi ústřední událost; to spíš událost buduje sebe samu v performativitě očekávání, pozorování a pozornosti a v konečném důsledku i v přítomnosti a absenci naší vlastní tělesnosti.

Esther Kläs a David Fesl se věnují studiu formy v době, kdy je toto úsilí považováno za podezřelé. Může se zdát, že formy nijak nesouvisejí s naší historickou současností, nedávají najevo žádnou naléhavost, nic nedokazují – existují mimo jakékoli tvrzení.

Možná, že takováto averze k formě pramení z toho, že důvěra ve tvary a formy se v naší prudce se měnící a proměnlivé době stala obtížným úkolem.

Nemohu nevzpomenout krátký esej o tvarech, v němž malířka Amy Sillman používá pojem „udělení tvaru“, aby dokázala, že akt kreslení, nutkání dát něčemu tvar, je základní součástí průběžné přítomnosti. Na jednom místě Sillman cituje Gertrudu Stein: „Průběžná přítomnost je průběžná přítomnost.“

Stejně jako v případě tvarů u Amy Sillman se i formy ztělesněné v dílech Kläs a Fesla mohou projevit pouze v rámci naší současnosti, a to v celé její složitosti a naléhavosti.

To, že prostoru přiznáváme schopnost obsahovat a odhalovat formy a dávat jim příležitost vedle sebe existovat, rozhodně neslouží k prokázání jakéhokoli faktu, ani nepřispívá k vytvoření forenzního narativu o dané události. Přesto je v dnešní době stále přítomná potřeba dávat formě prostor. Navzdory své skromnosti a neurčenosti dodání formy ve skutečnosti pomáhá odolávat opačné tendenci: odčinit, rozebrat, vytěžit.

Je důležité přiznat si, že forma a tvar mají svůj specifický význam. Ano, mohou být skromné a neurčité. Netrpí mnohomluvností, dovedou ale skutečně mnohé: skrývají, odhalují, dotýkají se, odmítají. A my máme možnost vytvořit si vztah ke všemu, co dělají. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a pozorovat to, co máme rádi, co nám vadí, naše radosti a obavy.

– Navarro, Marc. Praha: Centrum pro současné umění, 2024 (doprovodná esej k výstavě Budu se dívat s vámi ).