David Fesl

Bez názvu

Edith Jeřábková

netopýři na stěnách galerie jsou náchylní k okukování, suší svá křídla otočení ke zdi. záda si opatřili maskami, které se pestří jako by byli z říše hmyzu. cítí se dobře a luskají náhražkami z luxusních plastů, seschlých naturálií, lesklých kovů. co by jim asi řekl rudolf druhý, kdyby dejme tomu trochu pochopil tuto dobu? možná tenkrát se zkušenostmi s transmutacemi měli k hybridním společenstvím stejně blízko jako my. netopýři si od sebe udržují podobné vzdálenosti a výšku od země, vytvářejí ustálené napětí mezi sebou, zemí a nadzemím. galerie je trafostanice, je líheň, kde se suší nově stvořené druhy. masová produkce klonovaných bytostí opět otevřela dveře binárnímu dělení entit, pokolikáté už! druhy, na které se díváme jsou křehké, ale mají velkou vůli ke sdílení, proměně a výměně. jsou naší nadějí a umožňují nám zjemnit monokultury klonů. některé mají svého tvůrce, ale mohou si mezi sebou měnit části svých těl, smyslových orgánů, přejímat vlastnosti a schopnosti. někdy, když se nám chce, se rádi množíme a páříme. naučili jsme se netrvat na kompaktnosti svých lidských těl, jsme jako šperky, které překonaly zdobné poslání. spojují nás naše odlišnosti, ne naše stejnost. nevíme, kdo z nás byl stvořen a kdo se narodil, původ není důležitá informace, ontologie má význam jen pro utváření vyprávění, ale nevytváří identitu. neumíráme, jen se proměňujeme, kreací i biologicky. aktivisticky pronikáme do laboratoří klonů, zachraňujeme nepovedené jedince a měníme informace v tkáních. proměňujeme jejich repetitivní smutek v emocionální pestrost. když odhlédnete od zdi a podíváte se okny ven, uvidíte váš svět, který tady byl před námi. až vyjdete ven budeme již s vámi, zažijete neznámé vjemy a impulzy. zprvu budete ohromeni a předávkováni, ale brzy se toto stane vaším běžným vnímáním, které vám pomůže orientovat se ve vztahově smíšené realitě. sáhnete si do kapsy, a najdete tam několik zbytků odpadlých, nalezených, koupených, darovaných, vámi vytvořených a kradených věcí, které skrze vás promluví o příbězích, o nichž jste nevěděli, že jsou vaše. jeden z příběhů vypráví o šperkaři, který jemnými estetickými spoji léčí reprodukované hmoty. tyto spoje jsou křehké a jemné, ale soudržné přizpůsobivostí tvarovaných kontaktních míst. kapsy šperkařova pláště jsou vždy plné známých i cizích materiálů, drobných věcí, vzácných i nicotných samých o sobě. jako bylinkář kombinuje jejich chemické záměry, pozoruje jejich flirty, nepotlačuje jejich vnady. komunikují krásou a on s nimi intuicí. někdy ale ztratí rovnováhu a ponechá díla dlouho rozdělaná, nedokáže vnímat jejich napojení, touhy po sloučení. zírá hodiny na rozdělaná těla, která mu nedávají smysl. pak ale spadne na zem kousek slupky a naráz se začnou tvořit různé konstelace a spustí se akumulační proces. po hodinách přesné a plynulé práce je šperkař hotov, chodí místností a cítí tetelení křídel netopýrů. nepatrně se posunují po zdi. brzy odletí, ale zatím tady pořád sedí pod trubkou galerijní technologie. namlouvají do ní příběhy, které získali vývojem a posílají je ven do prostoru za zdí. když se šperkař zdvojí, můžete zaslechnout části jejich příběhů a taky se může stát, že netopýři naráz odletí a výstava skončí a vám nezbyde než vyjít ven a prohledat si vlastní kapsy.

– Jeřábková, Edith. Praha: Karlin Studios, Futura, 2020 (text k výstavě Nejslabší vykradač hnízd).