Jak můžu říct, co si myslím, dokud neuvidím, co říkám?

Unmonumental, tak zněl název výstavy, kterou Richard Flood, Laura Hoptman a Massimiliano Gioni připravili pro New Museum v New Yorku v roce 2007. David Fesl ze svého bezprostředního okolí sbírá a spojuje do nových entit kousky střepů různých materiálů, plastů, sušenek, oplatků, perníku, sítě, kroužky, korky, gumičky, dráty, nitě, plíšky, útržky papírků, obrázků z časopisů a tištěných materiálů z internetu či látek, seschlé organické odpady, drobky, slupky, mechy a lišejníky, jehličí, korálky, kuličky, kostky, sešláplé připínáčky, špendlíky, šroubky, svorky, torza součástek a kabelů, sim karty, kousíčky umělohmotných produktů a uzávěrů, ze kterých již ani nepoznáme, čím původně byly. Objekty Davida Fesla se vyznačují miniaturní velikostí, ale v některých případech potenciálem monumentální formy. Největší z objektů nepřesahuje 18 cm, kompozice jejich prvků však překvapivě dosahuje velkorysých kvalit modernistických objektů obklopených aurou. Zároveň připomínají umění šperkařských dílen, domácky spájené tranzistorové obvody, skrumáže věcí nalezených po kapsách a velmi pečlivě pospojovaných do krásného tvaru, jakoby měly přilákat pozornost včel, smetí na lopatce stmelené́ larvou chrostíka.

O takovéto objekty se musíme rozhodně starat jako o drahocenné šperky a ještě více, neboť povaha jejich materiálového složení není rozhodně stabilní. Fesl nehledí na jejich užitkovost, ale rozvíjí křehké vztahy mezi jednotlivými zbytky věcí, které se staly materiálem. Jejich výběr a skladebnosti není náhodná a má pokud ne narativní, tak asociativní funkci. I s texty a obrázky je v rámci objektů nakládáno jako s věcmi či jejich torzy. Je zřejmé, že pocházejí z bytu nebo prostředí autora, rozeznáme v nich věci, které také vlastníme, které vlastní každý. Jsou tedy i naším portrétem, uvědomujeme si na nich jednolitost kultury našich příbytků. Jsou tedy i jakýmsi antropologickým obrazem. Zajímavé je, jak autor rozehrává jakési dění uvnitř objektů pomocí identifikovatelných a neidentifikovatelných partií – částí, ve kterých se poznáváme, a jiných, kde se ztrácíme. Způsoby, jakými malé kousky předmětů spojuje, zdůrazňují vztahy mezi nimi, tím by mohly být do jisté míry i dědictvím vztahové estetiky formulované Nicolasem Bourriaudem. Kontrast jejich drahocennosti a odpadní povahy materiálu by jim mohl dodávat i kritickou radikalitu, ukrytou v kráse formy, stejně tak jako jejich silný vztah k řemeslu, které je zvláště v posledních pár letech vnímáno jako dynamizující síla v rámci umění, v kritice modernismu a v kritice kapitalistické práce odcizené člověku. Adamson v textu Thinking Through Craft odvozuje radikalní a subverzivní potenciál řemesla z toho, že není uměním a má v průmyslové éře druhořadý status. Pojmenovává jeho pět rozdílných principů, které jsou s modernitou neslučitelné, přesto paradoxně neoddělitelné: doplňkovost, materiálnost, techničnost, pastorace a amaterismus.¹¹

Zdůrazněná materiálová heterogennost objektů, malinké kousky filigránsky pospojované drátky a tavnou pistolí do formy jednou připomenou velkorysou kompozitní plastiku například Rachel Harrison a jindy, díky důsledné kompozici seskládané z co nejmenších kousíčků již neidentifikovatelných předmětů, abstrahují až do blízkosti strukturální grafiky Vladimíra Boudníka nebo informelního umění. Někdy je zase forma objektu natolik harmonická, absolutní, že se díky její fetišistické magii rozpomeneme na objekty Vincenta Fecteaua. Příroda je pro Fesla tedy celý mikrokosmos věcí, jejich částí a částeček, které nás obklopují, a ukazuje, že rozhodně je na čem založit vlastní identitu, pokud máme dostatek spojovacího materiálu, byť její povaha bude křehká a bude vyžadovat stálou péči jako v muzeu.

¹¹Glenn Adamson, The Craft Reader, Oxford, Berg Publishers 2010, s. 2; Thinking Through Craft, Oxford, Berg Publishers 2007, s. 4.

– Jeřábková, Edith. “Jak můžu říct, co si myslím, dokud neuvidím, co říkám? V Against Nature, editor Edith Jeřábková a Chris Sharp. Praha: Národní galerie, 2016, 63–66.