Budu se dívat s vámi

Hledání materiálu, které probíhá téměř denně, zahrnuje rozhodování o tom, co sebrat, co nesebrat nebo položit zpět na zem. Vzniká tak jakýsi archiv nálezů přírodního a převážně lidského původu, které se vejdou do dlaně. Podoba většiny z nich se vlivem fyzikálních sil a tlaků v průběhu času proměnila. Jakmile se ale předměty stanou součástí archivu, jsou jejich další výrazné změny určitým způsobem pozastaveny.

Z archivovaných předmětů David vytváří objekty tak, že přidává jeden prvek po druhém a sleduje, jak se při tom celek mění a s ním i jeho vyznění. Pracuje vždy na několika kompozicích zároveň. Spíše než na vlastní očekávání reaguje na podněty materiálů ve snaze vidět obrazy, které nabízejí a které se v možnostech kombinací a gest objevují. Téměř se zdá, že v archivu existují předobrazy kompozic, k nimž ale nevede zkratka a které mohou být odhaleny teprve v dlouhém průběhu pozorování a zkoušení.

Každý nalezený předmět nese svůj příběh – snahou umělce ale není jeho rekonstrukce nebo nacházení souvislostí. Reálné věci se brání setrvat v abstrakci, snadno vytvářejí scenérie a zátiší, rychle mezi sebou formují asociace a uzavírají se ve významech. David spíše než aby významy předmětů podporoval, tak je ubírá nebo je usměrňuje.

Mísení nálezů tvoří v dané situaci novou formu rodiny nebo příbuzenství: do sebe vklíněné či jeden do druhého zapasované předměty jako by k sobě byly nenásilně přitaženy i přitahovány, nebo uzavíraly jiný typ závazku. A tím jako by mezi nimi docházelo k chvilkovému pohybu – než se znovu ustálí ve statickém výjevu. Kompozice se autorovi daří udržet na hraně určitého napětí: těsně před tím, než se obraz nemožných spojení věcí nebo nesnesitelné deformace fragmentů přeženou a zhroutí se do sebe, jak v eseji o Davidově práci popisuje Will Bradley.*

Teprve když jsou díla nainstalována v prostoru, přestanou vytvářet dvojice či série, vystupují jednotlivě a zachovávají si od sebe dostatečný odstup; ukazují se ve své zranitelnosti jako zvíře vyhřívající se na slunci, které se necítí v nebezpečí a nevadí mu, že je pozorováno.

– Blochová, Zuzana. Praha: Centrum pro současné umění, 2024 (text k výstavě Budu se dívat s vámi).

* Will Bradley, Jiný pohled na krizi objektu, 2023